Číslo účtu: 199677376/0300
Neděle 18. 2. 2018 Zima. Měsíc dorůstá.   Úplněk bude 2. 3. 2018
Pravidla a přihlašování
Aktuality
Životospráva
Zdravá společnost
Silné myšlenky
Nejméně čtené
Nejčtenější
Ankety
Zdravá zahrada
Poradna
Intimnosti
Léčivky



 
Volné čtení -> Zdravá společnost



Jaro v Nových Hradech

Krásného jarního dne došlo v naší obci k hlukovému napadení obyvatelstva státními orgány. Byla to událost nepříjemná a téměř neslučitelná se životem. V jednu chvíli se už rozhodovalo o protiteroristickém zásahu štípacími kleštěmi, nicméně zásah se nakonec neuskutečnil. Zajištění práva na ticho je proto i nadále nejisté.

Dechovková agrese

Ačkoliv včera pršelo, dnes už sluníčko zase hřeje. Začíná krásný jarní den, pondělí, 11. 4. 2005. Najednou pic, bum, křach! Ale ne! Ten protivný místní rozhlas, zajišťující veřejnou agitaci už kdysi za totality, zase vyhrává na plné pecky: „Moje jižní Čéééchy, moje rodná vlast...!“

Zvuk obehrané gramodesky je ozvláštňován přeskakováním jehly stařičkého gramofonu, jejž obecní úřad zdědil po někdejším národním výboru. Svoje má odslouženo, a proto ten odpuzující zvuk připomínající tlukot na plechovku od okurek.

„Aha, to bude jako obvykle dechovka na úvod, pak přijde hlásání, přesněji přeříkavé huhňání anonymního starce, a na závěr ještě jednou dechovka. A pak snad bude několik hodin klid!“ říkám si.

Ale je tomu jinak, jedna dechovka střídá druhou, jehla gramofonu přeskakuje jako nůž při krájení cibule a hluk z někdejších totalitních tlampačů neustává.

„Ochranný svaz autorský dostane vydělat,“ říkám si v duchu, neboť doufám, že obecní úřad v Nových Hradech u Skutče ze svých veřejných hudebních produkcí, jimiž téměř denně obtěžuje veřejnost, odvádí Ochrannému svazu autorskému zákonné poplatky.

Hluk tlampačů neustává. V krátkém přerušení oznámí huhňavý anonymní hlas, že je prováděna zkouška rozhlasu. Pak je oznámeno, že se v zasedací síni obecního úřadu jako obyčejně cosi prodává. Obecní úřad se pro dnešek opět mění v obchodní dům, tentokrát za burácivého doprovodu dechovky. Hluk tlampačů neustává.

V poledne začínám přemýšlet, zda kleštěmi přecvaknout kabel vedoucí po dřevěném sloupu nahoru k tlampači. „Ale ne, to není řešení,“ říkám si. Raději vážím kroky na obecní úřad, kde se dozvím, že rozhlas je opravován. Starostka a opraváři prý jezdí po okolních vesnicích a naslouchají, kde rozhlas funguje a kde nikoliv.

„A jak dlouho ještě budete obtěžovat lidi tím protivným hlukem, je tady snad málo rambajzu od nákladních aut a traktorů?“ zeptám se. Úřednice pokrčí rameny a řekne: „To nevím.“

„Přece vám to nemusí tak řvát, při zkoušení nemusí být hlasitost naplno, stačí když jsou tlampače zapojené, vše ostatní se změří přístroji!“ říkám. Pak se snažím přesvědčit úřednici, aby ztlumila zvuk. Marně. „Musí to zůstat, jak to nastavila starostka a opraváři,“ řekne úřednice.

„Jak můžete být tak bezohlední k lidem v obci, vždyť jste tady v jejich zájmu, vy máte dbát, aby byl v obci klid a pohoda! A zatím tady z toho děláte obecní bazar a denně otravujete lidi dechovkou a hlásáním, že se na obecním úřadě prodávají toaletní papíry, ovocné šampony, zlevněné slepice nebo prasečí půlky!“

Snažím se na ulepeném a zaprášeném rozhlasovém pultě potenciometrem ztlumit zvuk. „Nechte toho, co si to dovolujete!“ okřikuje mě úřednice.

„Chci ten kravál ztlumit, už od rána jím otravujete životní prostředí, ten plechový rambajz se nedá poslouchat! Víte co, my máme doma také gramofon, a nikoho s ním neotravujeme!“

„Proč na mě křičíte?“ brání se úřednice.

„Je vám nepříjemné, když křičím? Tak jděte a stoupněte si pod obecní tlampač, třeba zrovna před naším domem, a uvidíte, jak vám bude nepříjemná ta vaše chroptící dechovka. Možná pak změníte stávající ideje obecní správy, kterými jsou sobectví, bezohlednost a bezcitnost.“

Úřednice stojí, v obličeji tázavý výraz. Chce něco říci, ale neříká nic. Sáhnu na kliku a řeknu: „Na shledanou!“

Hlukové války

Zbytek dovyprávím ústy své ženy, jež u incidentu nebyla, ale jakoby se stalo: Vladimír, můj milovaný muž, zavírá za sebou dveře obecního úřadu. Vzpomíná, jak se těšil na venkov, na bydlení v domě, jehož zahrada leží v přírodní rezervaci. Dnes už ví, že na vesnicích často bývá větší hluk než ve městech.

Mnozí lidé z naší obce, jimž kamiony, traktory a nákladní auta se dřevem projíždějí pouhý jeden metr od oken ložnice, už nalezli své osobní ticho. Oni už nebudou usilovat o tišší obec, jsou téměř hluší, agresivní hluk už jim nevadí.

Vladimír jde domů, z tlampačů k němu doléhá drtivý tlak hluku, jenž absorbuje veškerou jeho pozornost. Cítí se mizerně. Znovu myslí na štípací kleště a černý kabel směřující po dřevěném sloupu vzhůru k amplionu. Bylo by tak jednoduché přecvaknout kabel. Cvak! A rázem by zněly jen vzdálenější ampliony.

„Nebyl by to terorismus?“ ptá se sám sebe a okamžitě si odpovídá: „Hloupost, právě naopak, terorismu se dopouštějí na obecním úřadě, když otravují lidi a životní prostředí hlukem! Vlastně by to byl oprávněný protiteroristický zásah, něco jako Nekonečná spravedlnost, která se kdysi rychle změnila v méně nejapnou Trvalou svobodu.“

Pomalu se přibližuje k domovu. Tlampače stále zvracejí do životního prostředí svůj obludný hluk. Bylo by tak jednoduché se domluvit, projevit si navzájem ohledy, neotravovat si život, zejména jsme-li nuceni obývat společný prostor. A přece je to tak těžké a složité, proč?

Proč je vlastně všude tolik hluku? Pistole mohou být bezhlučné, a motorové trávní sekačky či pily nikoliv? Zabíjet se může potichu, ale pracovat ne?

A proč nám vadí hluk někoho jiného, a náš vlastní už nám tolik nevadí? Vždyť někteří lidé se ve svém vlastním hluku vyžívají stejně jako obecní úřednictvo v Nových Hradech v zahlučování obce rozhlasem?

Věc se má tak, lidé rádi vyrábějí hluk, neboť se ve vlastním hluku cítí bezpečně. Lidská civilizační (existenciální) úzkost ve vlastním hluku mizí. Ženy rády vysávají hlučnými vysavači, řidiči rádi nechávají řvát autorádia či běžet naprázdno motory, děti rády hračkami tlukou a bouchají, dokonce se jim dávají do kočárků uklidňující chrastítka.

Čím jiným jsou rachotící trávní sekačky, hřmějící motorové pily či detonující spalovací motory? Pouhými chrastítky, jimiž se uklidňují osoby zatížené civilizační úzkostí. Čím jiným je obecní rozhlas v rukách nedospělých dospělých, jimž strach z veřejnosti podlamuje kolena? Ano, obecní rozhlas je úřednické chrastítko.

Stále jsme pouhé opice. Jsme jako šimpanzi, kteří si tlučením klacky o stromy vymezují životní prostor hlukem. Čím více hluku vytvoří, tím se cítí bezpečněji. Také lidé se cítí bezpečněji, jestliže vytvářejí v prostředí hluk. Ale ostatní lidé, žijící v jejich blízkém okolí, už se bezpečněji necítí, neboť hlukem naopak trpí. Prožívají pocity zvířete zahnaného do kouta či jiné tělesné a duševní potíže.

Žijeme v éře hlukových válek, kdo udělá větší rambajz, tomu patří životní prostor. Proto je těžké domluvit se na jakémkoliv civilizačním ztišení. A zvlášť těžká domluva je s úřednictvem, neboť úřednictvo, nejen v Nových Hradech, zahlučováním životního prostředí potvrzuje své privilegium moci.

Mimo jiné též pravidelným houkáním poplachových sirén. Při takto surovém předvádění úřední moci často sleduji volně žijící ptáky v naší chráněné krajinné oblasti. Není to veselý pohled. Často bych vzala vše živé do dlaní a vlastním tělem chránila před tupými a bezcitnými lidmi, již se derou k moci za všech režimů.

Utrpení živých bytostí, jež se táhne lidskými dějinami, nepochází z konfliktu společenských idejí, nýbrž z konfliktu lidských povah. A často jen z konfliktu vlastností. Egoismus versus altruismus, izolace kontra empatie, cituprázdnost proti lásce. Moudřejší ustoupí, pročež pitomější častěji vyhrává. Ach, býval kdysi v Čechách hezký zvyk zvaný defenestrace.

Vladimír Volma



21. 4. 2006 Čtenost: 3930 Rubrika: Zdravá společnost


Ptačí budky
V zahradách, v nichž nežijí a nezpívají ptáci, je něco v nepořádku. Pravděpodobně tam panují pro ptáky nepříznivé podmínky. V takových zahradách jsou potom podmínky hodně příznivé pro život hmyzích škůdců. Co s tím? Někdy postačí rozvěsit na stromy ptačí budky.
Společný život v zahradě
Kouzlo zahrad jistě nespočívá jen v rostlinné výrobě. Do zahrad chodíme také odpočívat, těšit se životem vprostřed zeleně, zkrátka vracíme se do přírody, z níž jsme vyšli. Skutečnou živou přírodu však nalezneme jen v takové zahradě, v níž nebudeme žít sami.

 


Kontaktní adresa: centos.cz. Mobil: 777986391. Skype: vladimir777986391. Další publikování nebo
jiné šíření zde poskytovaných textů je bez písemného souhlasu vlastníků autorských práv zakázáno.
© CAŽ, o.p.s., autorky a autoři článků, 2006-2011. Nezávislé sledování návštěvnosti: